A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Rakousko - Cestopisy

Pozdrav Bůh! Pojď dál a přines dovnitř štěstí!

Nádherný týden v rakouských Hohe Tauern

Pozdrav Bůh!
Pojď dál a přines dovnitř štěstí

Je teprve poledne. A počasí začíná být všelijaké. Jihozápadně od Raurisu se táhne krásné a dlouhé údolí, lemované s obou stran vysokým horským hřebenem, zdvihajícím se postupně až do výše 2900 metrů. Seidlwinkltal. Studujeme znovu naši mapku. Údolím má jezdit Tälerbus až k horské usedlosti Rauris Tauernhaus, která je na 1527 metrech a je už blízko Grossglocknerského horského masivu. Cesta za Tauernhausem se pak zdvihá strmě vzhůru ke Glocknerské silnici. Tahle část cesty však patří mezi ty obtížné. Letošní zkušenosti se sněhem už tady máme. Autobus má jezdit odněkud z vedlejší vesnice. Startujeme tedy auto a jedeme do asi 10 km vzdáleného Wörthu. Moc pěkné sídlo. Shluk rekreačních usedlostí a rázovitých penzionů a hotelů s nezbytnými květinami v oknech a na balkonech působí neobyčejně malebně. Připomíná mi to rakouský seriál Doktor z hor. Je to stejná kulisa. Uklizeno, trávníky posekané, všude plno květů. Ale nikde žádní poutníci. Jsme tu docela sami. Hlavní sezóna začíná totiž až tuto neděli. To už budeme bohužel doma. Předsezónní klid je znát všude. Bohužel jsme to poznali i my, když jsme konečně našli zastávku Tälerbusu. Autobus jezdí až od pondělí. Pochopitelně s naší SLC kartou zdarma. Jsme na samém začátku údolní cesty. Pohled na mapu říká, že k Tauernhausu je to odsud asi 15 km. Pro naše nohy je to dnes příliš daleko. Zákaz vjezdu tu není žádný. A tak se tedy pojede. Zkusíme jet až tam, kam to půjde. Obavy o poškozenou spojku byly ale zbytečné. Z Wörthu, který je na 980 metrech jedeme prakticky po rovině, po prašné, hlinitoštěrkové cestě. Když tu projede autobus, tak to musíme zvládnout i my. Asi po 7 kilometrech zastavujeme na malém parkovišti. Dál už smí jen místní na povolení správy parku. A taky údolní autobus.
Parkoviště Fleckweide je ve výši 957 metrů. Na informační tabuli studujeme další cestu. Gollehenalm 2,5 km – 1286 metrů. Palfneralm 4,5 km – 1334 metrů. A konečně Rauris Tauernhaus 7.5 km – 1526 metrů. Převýšení od parkoviště je 570 metrů. Na odpoledne je to až až. Několikadenní zkušenost s tímto koutem světa mne naplňuje div ne pocitem znalce. A tak si zde dovolím malé zastavení, abych mohl shrnout dosavadní poznatky. 1800 km² národního parku Vysoké Taury je doslova nacpáno divy přírody. 150 jezer a jezírek, 300 vrcholů nad 3000 metrů a 279 horských potoků. A mezi tím se klikatí stovky údolí. Údolí velká, údolí malá i ta docela malinká. A v každém údolí je vždycky několik potoků. A tak bych tomu poslednímu údaji moc nevěřil. Stačí zapršet a potoků je hned jednou tolik. V každém údolí je taky vždy několik chat. Ty jakoby vypadly z našich starých pohádek. A jsou taky pěkně staré. Dokonce až ze středověku. To krávy, které běhají po příkrých svazích každého údolí jsou současné a vypasené. Dobře se jim tu daří. Šedé, černé, hnědé, strakaté. Krávy všech možných ras. Ale žádná z nich není tak krásně fialová jako v televizi. Škoda. Ty běhají zřejmě jen ve Švýcarsku. A v každém údolí jsou taky koňské farmy. Ale koně tu nejsou jen pro parádu. Mnoho poutačů láká ty trochu movitější turisty k netradičním vyjížďkám. Výčet zvířat končí u jednoho osla a čtyřech prasatech, pasoucích se u Palfneralmu. Asi to zde není typický jev. Cesty údolími jsou idylické. A vedle cest jsou potoky, živené ledovcovými vodopády, padajícími s velké výše dolů po skalních stupních. Potoky pak pospíchají s menším, či větším kraválem dolů, aby se nakonec rozlily do širokého údolí řeky Salzach. Seidlwinkltal je jedním z těchto údolí. Ve vzduchu je cítit vlhkost z tajícího sněhu a až nepřirozeně světlezelené stráně po obou stranách údolí jsou poseté množstvím květů všech možných barev. Pokud nejsou ovšem sežrané množstvím krav, které jsou všude kolem. Alpské jaro je v plném proudu.
Od parkoviště Fleckweide stoupá cesta příkře do kopce. Je to docela náročný pochoďák. Za hodinu toho mám tak akorát dost. Vláďa šlape jak dobře namazaný stroj a já se snažím s ním držet krok. U chaty Palfneralm však už nemohu dál. „Máš to k Tauernhausu ještě 3 kilometry,“ říkám kamarádovi. „Ty dvě hodiny tu počkám a ty to tam alespoň nafilmuj. Stejně mám už chuť na kafe“.
Máme za sebou sice jen 5 kilometrů, ale převýšení skoro 400 metrů. Nejsem zrovna ve formě. Ten můj motor má přeci jen menší výkon, než motor Tälerbusu. A tak usedám na lavičku u chaty a sleduji Vláďu, který pomalu mizí v ohybu cesty. Ještě než ale zmizel za zatáčkou, vidím, jak se pokouší komunikovat s pasoucím se tam koněm, kterého zaujala jeho kamera. Dobře to dopadlo. Kůň se vrátil k pastvě a Vláďa rázně vykročil vstříc dalším třem kilometrům, které nás dělí od Rauris Tauernhausu. Z chaty vyšla mladší žena.
„Guten Tag,“ říkám. „Kann Ich ein Kafee geben, bitte?“
„Ja, selbstverständlich“ Za chvíli přichází s obrovským kafáčem, plném krásně vonící kávy. Jsou to dobré tři porce. A k tomu přináší i domácí mléko. Cena nikterak nepřevyšuje cenu, obvyklou dole ve městě. Příjemný úsměv k tomu je už gratis. A mléko je vynikající. Jeho zdroj se totiž popásá nedaleko. „ Bitte schön, kann Ich hier etwa zwei Stunden warten? Ich warte meinen Freund, der geht zu Tauernhaus. Ich kann nicht weiter. „ vypotil jsem ze sebe tento dlouhý německý proslov. Opět úsměv.“ Ja, selbstverständlich“
Za chvíli jsem se začal nudit. Kafe je dopité a já jsem opět zcela fit. Místní policajti, kteří jsou na obhlídce údolí, přišli k domácí paní na kafe. Prasata, pasoucí se opodál spolu s krávami, okamžitě přiběhla a zkouší, jestli má policejní auto alarm. Drbou si kůži o auto tak intenzivně, že ho celé rozhoupala. Alarm není. A tak klid a pohoda,která panuje v údolí není rušena vůbec ničím. Porušili ho až dva turisté, zřejmě manželé, kteří přijeli na kole od Tauernhausu. Začalo pršet. Všichni se přesouváme pod střechu. Jsou to Slováci z Bratislavy. Rakušana by asi nenapadlo courat v tomhle zapomenutém údolí mimo hlavní sezónu. Auto mají na parkovišti ve Wörthu. Ideální kombinace. Dozvídám se od nich, že potkali Vláďu u Tauernhausu. A teď se vracejí k autu. Zatím co si povídám se Slováky, přestalo pršet. A slunce opět svítí. Ptám se domácí paní po záchodu. Ukazuje mi za dům směrem ke staré kůlně. Čekám nějaký obyčejný suchý záchod. To, co jsem spatřil, mně však doslova šokovalo. Ve staré kůlně byl supermoderní záchod s teplou a studenou vodou, mýdlem, ubrousky i čistým ručníkem. V Rakousku zřejmě s předpisy Evropské unie nemají žádné problémy. I na tomto zastrčeném místě, kam sotva přijde nějaká kontrola. Zřejmě je pro ně pořádek a čistota samozřejmostí. Uplynula hodina. Beru batoh a odcházím. Jsem dokonale fit a tak vyrážím kamarádovi vstříc k Tauernhausu. Nechce se mi dál čekat. Asi po dvou kilometrech ostré chůze vidím v dáli klobouk. A pod ním rychle se blížící postavu s charakteristickou chůzí. Ještě, než jsme se setkali, už na mne Vláďa volá: „Pojď se mnou zpátky. Je to už jen kousek. To musíš vidět. Je tam starej barák z 15. století. No, nádhera,“ nadšeně vykládá své zážitky. Nepřeháněl. Rauris Tauernhaus je stará horská usedlost ještě z 15. stol. Vypadá úplně kouzelně. Člověk by řekl, že se tu snad ani nedá bydlet. Čekám, že ze dveří vyleze nějaká stará čarodějnice s kočkou na rameni. Místo ní vychází mladá žena se dvěma malými dětmi a přesvědčuje nás o opaku. Za ní vybíhá veliký bílý ovčácký pes a vítá se s Vláďou jako se starým známým. “Aby ne“, říká Vláďa, „nejdřív mně chtěl sežrat a pak do mě šťouchal, abych ho drbal. To je pěkný hlídač“. Kolem se pasou nezbytné krávy, děti si hrají na zápraží a pes běhá od jednoho ke druhému. Dokonalá idylka, umocněná sluncem, které opět září na obloze.
◊Pozdrav Bůh! Pojď dál a přines dovnitř štěstí◊
Fotím si tento nápis, napsaný rukou na dřevěnou desku vedle vchodu. Jestli je v tomto domě štěstí, to nevím. Ale myslím si, že ano. Je to zvláštní svět. Až pohádkově mystický. Člověk by tu měl chodit po špičkách. Myslím, že Vláďa má tytéž pocity, jako já. A tak se pomalu a mlčky vytrácíme z tohoto kouzelného světa, kde se zastavil čas. Zpátky to jde přeci jen rychleji. Palfneralm, Gollehenalm, vodopády. Auto kupodivu drží dobře až do Raurisu. Šetřím spojku.
„Abend“, šklebí se na nás zdálky naše servírka. Její rakousky zpěvavé a protáhlé Danke šéén a Bite šéén nás přivádí ze světa idylických údolí a vysokých hor do světa kulinářských zážitků rakouské kuchyně. Neobvyklá kombinace rajské a zelné polévky je zřejmě místní specialitou. Když má ale člověk hlad, tak se sní vše. Je stejně zajímavé, jak dlouho si hladový člověk dokáže povídat o jídle. A dokonce se na něj i primitivně těšit. Dušené kuře na paprice s jedním chlupatým knedlíkem a jedním bramborem náš rozhovor rychle ukončilo. Excelentní večeře. I salátový bufet byl obzvlášť bohatý. Vdolek se šlehačkou ukončil naše lukulské hody. Vláďa jel do druhého patra vyjímečně výtahem. Pravdou je, že ušel dnes asi o čtyři kilometry více, než já. Já se ovšem držím stále zásady, že výtah je jen pro zdravé. A tak jsem šel pěšky. Osvěženi sprchou a salátovým bufetem pak v klidu relaxujeme u množství programů rakouské televize.

další cestopisy

    Cestopis měsíce

  • Pivu zaslíbený Salcburk

    S úctou vařeno, s láskou servírováno, s nadšením popíjeno. Takovou filozofii vyznávají v Salcburku již šest set let. Tekutou pohodu si v sídle na řece Salzach lze vychutnat na zahrádkách, ve sklepeních, v hostincích i v samotných jedenácti více

  • Říše sněhu v zemi nikoho

    Trochu „utajené“ středisko v pohoří Bregenzský les má zvláštní atmosféru, krásně členitou krajinu, mraky sněhu a hlavně je to tak trochu na konci světa. Leží v nejzazším cípu západního Rakouska, od zbytku země odděleném hradbou Arlberského masivu. více

Komentáře
1
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
zelda 01.04.2013 13:37
 

Žádní turisté, klid a neskutečná pohoda tohoto pohádkového kraje.

  • Anonym (2)
  • Anonym (1)
Zpět na všechny diskuze